Když se vynálezce David Maiman vznesl na oblohu, zdálo se, že odpovídá na prastarou touhu. Tak proč se zdá, že to nikoho nezajímá?
Máme jetpacky a je nám to jedno. Australan jménem David Maiman vynalezl výkonný jetpack a létal s ním kolem světa – kdysi ve stínu Sochy svobody – ale jen málo lidí zná jeho jméno. Jeho jetpack byl k dispozici, ale ne jeden spěchal, aby to získal. Lidé říkají, že chtějí jetpacky po celá desetiletí, a my říkáme, že chceme létat, po tisíce let, ale opravdu? Podívejte se nahoru. Nebe je prázdné.
Letecké společnosti se potýkají s nedostatkem pilotů a může se to zhoršit. Nedávná studie zjistila, že do roku 2025 očekáváme celosvětový nedostatek 34 000 obchodních pilotů. U menších letadel jsou trendy podobné. Závěsné kluzáky téměř zmizely. ultralehká letadla sotva vyjdou s penězi. (Výrobce, Air Création, prodal loni v USA pouze jedno auto.) Každým rokem máme více cestujících a méně pilotů. Mezitím jedna z nejžádanějších forem létání — jetpacky — existuje, ale Mayman nemůže upoutat něčí pozornost.
"Před několika lety jsem měl let v přístavu Sydney," řekl mi. "Stále si pamatuji, jak jsem letěl dost blízko, abych viděl běžce a lidi, kteří se procházeli kolem závodu, z nichž někteří ani nevzhlédli.Jetpacky byly hlasité, takže vás ujišťuji, že mě slyšeli.Ale byl jsem tam, letěl jsem kolem v jetpackech, oni se nepodívali."
Když mi bylo 40 let, začal jsem experimentovat s létáním, co jsem mohl – vrtulníky, ultralighty, kluzáky, závěsné kluzáky. Není to ani tak krize středního věku, jako spíš to, že mám konečně čas nebo čas dělat to, co Vždycky jsem to chtěl dělat. Tak jsem zkusil paragliding, seskok s padákem. Jednoho dne jsem se zastavil na přistávací ploše ve vinařské oblasti Kalifornie, která nabízela lety dvouplošníků z první světové války. Ten den neměli k dispozici dvouplošníky, ale byla druhá světová válka bombardér, B-17G nazývaný Sentimental Journey k doplnění paliva, tak jsem nastoupil. Uvnitř letadlo vypadá jako stará hliníková loď;je drsný a drsný, ale létá hladce a bzučí jako Cadillac. Letěli jsme 20 minut nad zelenými a červenohnědými kopci, obloha byla bílá jako zamrzlé jezero a měli jsme pocit, že jsme neděli dobře využili.
Protože nevím, co dělám, a nejsem dobrý v matematice, čtení větru nebo kontrole číselníků nebo měřidel, dělám všechny tyto věci spíše jako cestující než jako pilot. Nikdy nebudu Pilot.To vím.Piloti mají být organizovaní a metodičtí, já nejsem jedna z těch věcí.
Ale díky tomu, že jsem byl s těmito piloty, jsem byl hluboce vděčný těm, kteří pokračovali – experimentovali a radovali se z letu. Můj respekt k pilotům je bezmezný a posledních 10 let byl mým učitelem na základní škole Francouz-Kanaďan Michael Globensky, který učil ultralight. létání na tříkolce v Petalumě v Kalifornii. Kdysi vyučoval závěsné létání, ale tento byznys byl podle něj mrtvý. Před 15 lety student zmizel. Na chvíli měl ale stále ultralehké klienty – ty, kteří chtěli létat jako cestující a někteří studenti. Ale tato práce prudce klesla. Když jsem ho viděl naposledy, neměl vůbec žádné studenty.
Přesto jezdíme často nahoru. Ultralehká tříkolka, kterou jsme řídili, byla trochu jako dvoumístná motorka s nadrozměrným závěsným kluzákem. Ultralighty nejsou chráněny před přírodními živly – není zde kokpit;pilot i pasažéři jsou odhaleni – takže nosíme kabáty z ovčí kůže, helmy a silné rukavice. Globenskij vyjel na ranvej a čekal, až projede malá Cessna a turbovrtulová, a pak jsme byli na řadě my. Poháněny vrtulemi vzadu, ultralight rychle zrychluje a po 90 metrech Globensky jemně tlačí křídla ven a jsme ve vzduchu. Start je téměř svislý, jako když je drak vytažen vzhůru náhlým poryvem větru.
Jakmile jsme opustili přistávací dráhu, ten pocit byl nadpozemský a úplně jiný než sedět v jakémkoli jiném letadle. Obklopeni větrem a sluncem, nic nestálo mezi námi a mraky a ptáky, když jsme letěli nad dálnicí, nad farmami v Petalumě a do Pacifik.Globensky rád objímá břeh nad Point Reyes, kde jsou vlny pod ním jako rozsypaný cukr. Naše helmy mají mikrofony a každých 10 minut jeden z nás promluví, ale většinou jsme jen my na obloze, tiší, ale občas poslouchám píseň Johna Denvera. Tato píseň je téměř vždy Rocky Mountain High. Někdy jsem v pokušení zeptat se Globenského, zda bychom přežili bez „Rocky Mountain Heights“ Johna Denvera – zvláště když vezmeme v úvahu, že tento konkrétní zpěvák a skladatel zemřel při experimentálním letu. letadlo v Monterey, těsně před námi na jih – ale já na to nemám odvahu. Ta písnička se mu opravdu líbila.
Globensky mi přišel na mysl, když jsem čekal na parkovišti supermarketu Ralphs ve vyprahlém farmářském městě Moorpark v jižní Kalifornii. Na tomto parkovišti nám řekli Mayman a Boris Jarry, majitelé Jetpack Aviation, abychom se setkali. se přihlásil na víkendové školení jetpacků, kde budu nosit a provozovat jejich jetpacky (JB10) s desítkami dalších studentů.
Ale jak jsem čekal na parkovišti, potkal jsem jen čtyři další lidi – dva páry – kteří tam byli na tréninku. První na řadě byli William Wesson a Bobby Yancey, statní čtyřicátníci z Oxfordu v Alabamě, 3000 mil daleko. zaparkoval vedle mě v pronajatém sedanu."Jetpack?"zeptali se. Přikývnu, zastaví se a čekáme. Wesson je pilot, který letěl téměř se vším – s letadly, gyrokoptérami, vrtulníky. Nyní pracuje pro místní energetickou společnost, létá s vrtulníky v oblasti a kontroluje sestřelená vedení. Yancey byl jeho nejlepší přítel a cesta byla hladká.
Druhou dvojici jsou Jesse a Michelle. Michelle, která nosí brýle s červenými obroučkami, je zoufalá a je tu, aby podpořila Jesseho, který je hodně podobný Colinu Farrellovi a léta pracoval s Maimanem a Jarrym jako letecký kameraman. jeden, který natočil záběry Maymana létajícího kolem Sochy Svobody a Sydney Harbour. Vzhledem k tomu, že řekl „copy that“ místo „ano“, Jesse, stejně jako já, je zvědavý na létání, létání vedle sebe – vždy cestující, ne piloti. chtěl letět s jetpackem, ale nikdy nedostal příležitost.
Nakonec na parkoviště zarachotil černý pickup a vyskočil vysoký, podsaditý Francouz. Tohle je Jarry. Měl bystré oči, plnovous a ze své práce byl vždy u vytržení. Myslel jsem, že se chce sejít v supermarketu, protože Školicí zařízení jetpack je těžké najít, nebo – ještě lépe – jeho umístění je přísně tajné. ale ne. Jarry nám řekl, abychom šli do Ralphs, přinesli oběd, který jsme chtěli, dali ho do jeho vozíku a on zaplatí a odveze ho do Náš první dojem z výcvikového programu Jetpack Aviation byl tedy vysoký Francouz, jak tlačí nákupní vozík přes supermarket.
Poté, co naložil naše jídlo do náklaďáku, nastoupili jsme a následovali ho, karavana projížděla plochými ovocnými a zeleninovými poli v Moorparku, bílé postřikovače prořezávaly řady zeleně a akvamarínů. Míjíme sběrače jahod a melounů v příliš velkých slaměných kloboucích, pak jedeme prašnou cestou přes kopce citroníků a fíkovníků, kolem eukalyptových větrolamů a nakonec do svěží avokádové farmy ve výšce asi 800 stop nad mořem, Jetpack se nachází v leteckém areálu.
Je to nenáročné. Dvouakrový prázdný pozemek byl od zbytku farmy oddělen bílým dřevěným plotem. Na zhruba kruhové mýtině byly hromady palivového dřeva a plechu, starý traktor a nějaké hliníkové přístavby. Jarry nám řekl že farmář, který vlastní pozemek, byl sám bývalý pilot a žil v domě na vrcholu hřebene.“ Ten hluk mu nevadí,“ řekl Jarry a zamžoural na španělskou kolonii nahoře.
Uprostřed areálu je testovací plocha jetpacků, betonový obdélník velikosti basketbalového hřiště. Naši studenti se několik minut potulovali, než našli jetpack, který visel v přepravním kontejneru jako muzejní sbírka. krásný a jednoduchý předmět. Má dva speciálně upravené proudové motory, velkou nádrž na palivo a dvě rukojeti – plyn napravo a vybočení nalevo. Jetpack má jistě počítačově řízený prvek, ale z větší části jde o jednoduchý a snadný- pro pochopení stroje.Vypadá přesně jako jetpack bez plýtvání místem nebo hmotností.Má dva proudové motory s maximálním tahem 375 liber. Má kapacitu paliva 9,5 galonu. Suchý jetpack váží 83 liber.
Stroj a celý areál jsou ve skutečnosti naprosto neatraktivní a okamžitě mi připomínají NASA – další velmi neatraktivní místo, postavené a udržované seriózními lidmi, kteří se vůbec nestarají o vzhled. Uhnízděný v bažinách a křovinách Floridy Zařízení na Cape Canaveral je plně funkční a bez starostí. Rozpočet na terénní úpravy se zdá být nulový. Když jsem sledoval závěrečný let raketoplánu, byl jsem zasažen každým bodem obratu, protože jsem se nesoustředil na nic, co nesouviselo s misí v ruka – stavění nových létajících objektů.
V Moorparku jsme seděli v malém provizorním hangáru, kde velká televize přehrávala záběry Jarryho a Maymana, jak pilotují různé avatary svých jetpacků. Video zachycuje jejich let v New Yorku v jižní Kalifornii na začátku závodu Formule 1 v Monaku. .Každé za čas je sešit krátký z filmu o Jamesi Bondovi Thunderball pro komediální efekt. Jarry nám řekl, že Mayman je zaneprázdněn hovory s investory, takže vyřídí základní objednávky. Se silným francouzským přízvukem diskutuje věci jako plyn a vybočení, bezpečnost a katastrofa a po 15 minutách na tabuli je jasné, že jsme připraveni nasadit si výstroj. Ještě nejsem připraven, ale to je v pořádku. Rozhodl jsem se, že nepůjdu první.
Prvním oděvem bylo dlouhé spodní prádlo zpomalující hoření. Pak pár těžkých vlněných ponožek. Pak pár stříbrných kalhot, lehkých, ale ohnivzdorných. Pak další pár těžkých vlněných ponožek. Pak jsou tu kombinézy. přilba. Ohnivzdorné rukavice. Nakonec se pár těžkých kožených bot ukáže jako klíč k tomu, aby nás nohy nepálily. (Více informací již brzy.)
Protože je Wesson vycvičený pilot, rozhodli jsme se ho nechat jít prvního. Vyšplhal po třech schodech z ocelového plotu a vklouzl do svého jetpacku, který byl zavěšen na kladkách uprostřed asfaltu. Když ho Jarry svázal, objevil se Maiman. Je mu 50 let, má dobré proporce, je holohlavý, modrooký, má dlouhé končetiny a mluví měkce. Všechny nás přivítal podáním ruky a pozdravem a pak vytáhl z přepravního kontejneru plechovku petroleje.
Když se vrátil a začal přilévat palivo do jetpacku, uvědomil si, jak riskantní to vypadá a proč vývoj a přijetí jetpacku bylo pomalé. Zatímco každý den plníme benzínové nádrže našeho auta vysoce hořlavým benzínem, existuje – nebo předstíráme, že být – pohodlná vzdálenost mezi naším křehkým tělem a tímto výbušným palivem. Ale nést to palivo na zádech, v oslaveném batohu plném trubek a turbín, přináší domů realitu spalovacího motoru. Jen pozorovat, jak se petrolej lije centimetry z Wessonova tvář byla znepokojující. Stále je to však nejlepší technologie, kterou máme, a Maymanovi trvalo 15 let a desítky neúspěšných opakování, než se sem dostal.
Ne, že by byl první. První osobou, která si v záznamech patentovala jetpack (nebo raketový balíček), byl ruský inženýr Alexander Andreev, který si představoval vojáky, kteří používají toto zařízení ke skákání přes zdi a zákopy. On nikdy nevyrobil svůj raketový balíček, ale nacisté vypůjčili si koncepty z jejich projektu Himmelsstürmer (Storm in Heaven) – o kterém doufali, že dá nacistickému supermanovi schopnost skákat. Díky bohu, že válka skončila předtím, ale myšlenka stále žije v myslích inženýrů a vynálezců. až v roce 1961 společnost Bell Aerosystems vyvinula Bell Rocket Strap, jednoduchý dvojitý jetpack, který poháněl nositele vzhůru po dobu 21 sekund pomocí peroxidu vodíku jako paliva. Varianta této techniky byla použita na olympijských hrách v Los Angeles v roce 1984, kdy pilot Bill Suitor přeletěl slavnostní zahájení.
Toto demo sledovaly stovky milionů lidí a lidé nemohou za to, že se domnívají, že přicházejí každodenní jetpacky. Obraz Maimana jako dospívajícího, který sleduje nápadníky vznášející se nad Los Angeles Coliseum, ho nikdy neopustil. Vyrůstal v Sydney v Austrálii. naučil se létat dříve, než se naučil řídit;pilotní průkaz získal ve věku 16 let. Vystudoval vysokou školu a stal se sériovým podnikatelem, nakonec založil a prodal společnost jako Yelp a přestěhoval se do Kalifornie, aby si splnil svůj sen o vytvoření vlastního jetpacku. Od roku 2005 , pracoval s inženýry v průmyslovém parku ve Van Nuys, na stavbě a testování hrubých variant technologie. Všechny tyto varianty jetpacku mají pouze jednoho testovacího pilota, i když dostal výcvik od Billa Suitora (stejný člověk, který ho inspiroval na 84. Olympiáda). To byl sám David Maiman.
První verze používaly 12 motorů, pak 4, a pravidelně narážel do budov (a kaktusů) v okolí průmyslového parku Van Nuys. Po špatném týdnu testovacích letů v Austrálii jednoho dne havaroval na farmě v Sydney a byl hospitalizován s těžkými popáleninami. na jeho stehno. Protože měl příští den letět nad přístavem Sydney, byl propuštěn a krátce přeletěl nad přístavem, než znovu havaroval, tentokrát v pití. Následoval další výzkum a vývoj a nakonec se Mayman rozhodl pro dva -proudový design JB9 a JB10. U této verze – té, kterou dnes testujeme – nedošlo k žádným větším incidentům.
Je však důležité poznamenat, že Mayman a Jarry létají se svými jetpacky téměř výhradně nad vodou – dosud nevymysleli způsob, jak nosit jak jetpack, tak padák.
To je důvod, proč dnes létáme připoutaní. A proč nejsme více než 4 stopy nad zemí. Je to dost? Seděl jsem na okraji asfaltu a pozoroval jsem, jak se Wesson připravuje, a přemýšlel jsem, jestli ten zážitek – létání 4 stopy nad beton – nabídlo by něco jako skutečné létání. I když jsem si užíval každý let, který jsem absolvoval ve všech letadlech, které jsem vyzkoušel, vždy jsem se vrátil k zážitku, který se nejvíce blíží čistému létání a skutečně se cítím beztíže. byl na zlatém kopci na centrálním pobřeží Kalifornie, s mohérovou trávou, a nějaký 60letý muž mě učil létat na závěsném kluzáku. Nejprve jsme sestavili zařízení a všechno na něm bylo syrové a trapné – změť tyčí , šrouby a lana – a na konci jsem byl na vrcholu hory, připraven seběhnout dolů a skočit. O tom to celé je – běhat, skákat a plout po zbytek cesty, zatímco plachta nade mnou naráží na nejjemnější větru. Ten den jsem to udělal tucetkrát a nikdy jsem neuletěl více než 30 stop až do pozdního odpoledne. Každý den přemýšlím o beztíži, klidu a jednoduchosti zavěšení pod plátěnými křídly, o cvalu Mohérových hor pod mým chodidla.
Ale to jsem odbočil. Teď sedím na plastové židli vedle asfaltu a dívám se na Wessona. Stál na schodech železného plotu, helmu pevně nasazenou, tváře už měl v části nosu, oči vmáčknuté do do hloubky jeho tváře. Na Jarryho signál spustil Wesson trysky, které zavyly jako moždíře. Zápach spaluje letecký benzín a teplo je trojrozměrné. Yancey a já jsme seděli na vnějším plotu dvora, ve slábnoucí stín eukalyptů, bylo to jako stát za letadlem při startu na přistávací dráze. Nikdo by to neměl dělat.
Mezitím Jarry stál před Wessonem a pomocí gest a pohybů hlavy ho vedl nahoru a dolů, doleva a doprava. Přestože Wesson ovládal proudnici plynem a vybočováním, nespouštěl oči z Jarryho – byl zamčený jako boxer s 10 zásahy. Opatrně se pohyboval po asfaltu, ne více než 4 stopy vysoko, a pak, příliš rychle, byl konec. Taková je tragédie technologie jetpack. Nemohou poskytnout dostatek paliva pro let delší než osm minut — i to je horní hranice. Petrolej je těžký, rychle hoří a člověk toho unese jen tolik. Baterie by byly mnohem lepší, ale byly by mnohem těžší – alespoň prozatím. Jednou možná někdo vynalezne baterii dostatečně lehké a energeticky účinné na to, aby to šlo lépe než petrolej, ale prozatím se omezujete na to, co unesete, což není mnoho.
Wesson se zhroutil na plastovou židli vedle Yanceyho poté, co uhnul před jetpackem, zrudl a kulhal. Pilotoval téměř každý typ letadla a vrtulníku, ale „to,“ řekl, „byla to nejtěžší, co jsem kdy udělal.“
Jesse odvedl skvělou práci, létal nahoru a dolů s dobrým velením, ale pak udělal něco, o čem jsem nevěděl, že to máme udělat: přistál na asfaltu. Přistání na asfaltu je pro letadla rutinou – ve skutečnosti tam obvykle přistávají – ale u jetpacků se stane něco nešťastného, když piloti přistanou na beton. Tryskové turbíny na zádech pilotů foukají výfuk o 800 stupňů k zemi a toto teplo nemá kam jít, ale je vyzařováno ven a šíří se po chodníku jako rádius bomby. Když Jesse stojí nebo přistane na schodech, výfuk může být vypuštěn po oplocených schodech a rozprostře se pod nimi. Ale když stojí na betonové podlaze, výfukový vzduch se v okamžiku rozšíří směrem k jeho botám a zaútočila na jeho nohy, lýtka. Jarry a Maiman se dají do akce. Maiman pomocí dálkového ovládání vypne turbínu, zatímco Jarry přinese vědro s vodou. Jedním cvičným pohybem navede Jesseho nohy, boty a všechno do něj. Pára nevychází z vany, ale přesto je to poučení. Nepřistávat na asfaltu s běžícím motorem.
Když jsem byl na řadě, stoupl jsem na schůdky ocelového plotu a sklouzl bokem do jetpacku zavěšeného na kladkách. Cítil jsem jeho váhu, když visel na kladce, ale když mi ho Jarry položil na záda, byl těžký. .Obal je dobře navržen pro rovnoměrné rozložení hmotnosti a snadnou správu, ale 90 liber (suché plus palivo) není žádná sranda. Je třeba říci, že inženýři v Mayman odvedli vynikající práci s vyvážením a intuitivností ovládacích prvků. Okamžitě mi to přišlo správné, to všechno.
Tedy až po přezky a popruhy. Existuje mnoho přezek a popruhů, které padnou jako parašutistický oblek a zdůrazňují utažení třísel. Než budu mluvit o čemkoli o utahování třísel, Jarry vysvětluje plyn, který je po mé pravé ruce , který dává více či méně paliva do proudové turbíny. Moje levá ruka je vychýlena a směruji výfuk trysky doleva nebo doprava. K rukojeti jsou připevněna některá světla a měřidla, ale dnes získám všechny informace od Jarry. Stejně jako přede mnou Wesson a Jesse jsem měl tváře vražené do nosu a Jarry a já jsme se setkali očima a čekali na jakýkoli mikropříkaz, který by mi pomohl nezemřít.
Maiman si naplnil batoh petrolejem a vrátil se na stranu asfaltu s ovladačem v ruce. Jerry se zeptal, jestli jsem připraven. Řekl jsem mu, že jsem připraven. Trysky vzplanou. Zní to jako hurikán kategorie 5 procházející kanálem. Jarry otočí neviditelným plynem a já napodobuji jeho pohyby skutečným plynem. Zvuk je čím dál hlasitější. On otáčí svým nenápadným plynem víc, já otočím svůj. Teď je zvuk v horečce a já cítím tlak na zadní straně lýtka .Udělal jsem mírný krok vpřed a dal nohy k sobě. (Proto jsou nohy nositelů jetpacku ztuhlé jako vojáčci — každá odchylka je rychle potrestána 800stupňovým výfukem trysky.) Jarry napodobuje víc plynu, dávám víc plyn a pak pomalu opouštím zemi. Vůbec to není jako stav beztíže. Místo toho jsem cítil každou svou libru, kolik tahu bylo potřeba, aby mě a stroj levitoval.
Jerry mi řekl, abych šel výš. Jedna stopa, pak dvě, pak tři. Zatímco trysky řvaly a petrolej hořel, kroužil jsem a myslel jsem si, že je to ohromující množství hluku a problémů vznášet se 36 palců nad zemí. Na rozdíl od létání v té nejčistší forma, využití větru a zvládnutí plachtění, to je jen hrubá síla. Toto ničí prostor teplem a hlukem. A je to opravdu těžké. Zvlášť když mě Jarry nutí pohybovat se.
Otočení doleva a doprava vyžaduje manipulaci se zatáčením – sevřením mé levé ruky, která posouvá směr tryskového výfuku. Samo o sobě je to snadné. Musel jsem to ale udělat a přitom držet plyn konzistentně, abych nepřistál na asfalt, jako to udělal Jesse. Není snadné nastavit úhel vybočení a přitom držet plyn v klidu a přitom držet nohy ztuhlé a zírat do Jarryho extatických očí. Vyžaduje to úroveň soustředění z celého srdce, kterou přirovnávám k surfování na velkých vlnách.( Nikdy jsem nesurfoval na velkých vlnách.)
Pak dopředu a dozadu. To je úplně jiný a náročnější úkol. Aby se pilot posunul vpřed, musel pohnout celým zařízením. Představte si stroj na tricepsy v tělocvičně. Musel jsem naklonit jetpack – všechno na zádech – pryč od Mé tělo. Udělám opak, vytáhnu rukojeť nahoru, přiblížím ruce k ramenům, otočím trysky ke kotníkům, stáhnou mě dozadu. Protože o ničem nevím, nebudu komentovat inženýrská moudra ;Jen řeknu, že se mi to nelíbí a přál bych si, aby to bylo více jako plyn a vybočení – více automatické, citlivější a méně pravděpodobné, že mi spálí kůži na lýtkách a kotnících.
Po každém zkušebním letu jsem sešel ze schodů, sundal si helmu a seděl s Wessonem a Yanceym, chrastící a vyčerpaní. Pokud je to nejtěžší let, jaký kdy Wesson udělal, pak si myslím, že jsem připraven létat s helikoptérou. .Když jsme viděli, že Jesse je o něco lepší, když slunce zapadlo pod hranici stromů, diskutovali jsme o tom, co bychom mohli udělat pro jeho zlepšení a obecnou užitečnost tohoto stroje. Současná doba letu je příliš krátká a příliš obtížná. Ale to je také případ bratří Wrightů – a pak ještě některých. Jejich první manévrovatelné letadlo bylo velmi obtížné létat pro někoho jiného než pro ně samotné, a mezi jejich předvedením a prvním praktickým masovým letounem, který mohl létat, uplynulo deset let. nikoho jiného. Mezitím to nikoho nezajímá. Prvních pár let svého zkušebního letu se pohybovali mezi dvěma dálnicemi v Daytonu ve státě Ohio.
Mayman a Jarry se stále ocitají zde. Odvedli tvrdou práci při návrhu, stavbě a testování jetpacku, který je dostatečně jednoduchý a intuitivní, aby mohl Rube jako já létat v kontrolovaných podmínkách. S dostatkem investic mohou výrazně snížit náklady, a pravděpodobně budou schopni vyřešit i problém s dobou letu. Ale prozatím má výcvikový tábor Jetpack Aviation dva platící zákazníky a zbytek lidstva dává vizionářské dvojici kolektivní pokrčení ramen.
Měsíc po tréninku jsem seděl doma a snažil se tento příběh ukončit, když jsem si přečetl zprávu, že poblíž mezinárodního letiště v Los Angeles byl spatřen letící jetpack ve výšce 5 000 stop.“ „Jetman je zpět,“ řekl. Řídící letového provozu LAX, protože to nebylo první pozorování. Ukazuje se, že mezi srpnem 2020 a srpnem 2021 bylo zaznamenáno nejméně pět pozorování jetpacků – většina z nich v jižní Kalifornii, ve výškách mezi 3 000 a 6 000 stopami.
Poslal jsem Maymanovi e-mail, abych se zeptal, co o tomto fenoménu ví, a doufal jsem, že tento záhadný muž s jetpackem je on. Protože si myslím, že je to velmi zodpovědný chlapík, létá tak vysoko, že to v omezeném vzdušném prostoru vypadá kontraintuitivně, ale zase Kalifornie nemá rekord, který má kdokoli jiný, natož schopnost létat, s jetpackem.
Uplynul týden a Mayman se mi neozval. V jeho tichu kvetou divoké teorie. Samozřejmě, že to byl on, pomyslel jsem si. Jen on je schopen takového letu a jen on má motiv. upoutat pozornost světa přímými prostředky – například pomocí videí na YouTube a reklam ve Wall Street Journal – byl donucen ztratit se. Piloti a dispečeři letového provozu v LAX začali pilotovi říkat Iron Man – muž za kaskadérským kouskem, který se choval jako superhrdinské alter ego Tony Stark, čekající na správnou chvíli, aby odhalil, že to byl on.
„Přál bych si mít představu o tom, co se děje kolem LAX,“ napsal Mayman.“ Piloti aerolinek bezpochyby něco viděli, ale silně pochybuji, že to byl jetpack poháněný proudovou turbínou.Prostě neměli výdrž vyšplhat do 3 000 nebo 5 000 stop, chvíli létat a pak slézt dolů a přistát.Jen já si myslím, že by to mohl být elektrický dron s nafukovací figurínou, která vypadá jako člověk v jetpacku.“
Další lahodná záhada právě zmizela. Pravděpodobně nebudou v omezeném vzdušném prostoru létat vzbouření tryskáči a pravděpodobně nebudeme mít za života vlastní jetpacky, ale můžeme se spokojit se dvěma velmi opatrnými tryskáči, Maymanem a Jarrym, kteří občas se poflakovat v Avocado Fly kolem farmy, i když jen proto, aby dokázali, že mohou.
Každý od Davea Eggerse vydává Penguin Books, 12,99 GBP. Chcete-li podpořit The Guardian a The Observer, objednejte si výtisk na Guardianbookshop.com. Mohou být účtovány poplatky za dopravu.
Čas odeslání: 27. ledna 2022